Tartaros

Tartaros. Nejhlubší, nejtemnější část podsvětí v antickém Řecku je i námětem tohoto obrazu. Poslední místo odpočinku těch nejhorších hříšníků. V pojetí Danteho je tato část nazvána Kókytos. Nachází se na úplném dně pekla a je jakousi obdobou Tartaru. Nese jméno podsvětní řeky zármutku. Určen je těm, kteří se provinili nejhorším hříchem, tedy zradou. Tady se slévají všechny pekelné řeky a zamrzají.

Tento příběh vypráví o tajemném poslovi, který do Tartaru odváděl ty nejhorší provinilce. Poslovi tak děsivém, že sám Lucifer, který v těchto řekách přebývá, nesnese pohled do jeho tváře. Nikdo neví, kdo tímto poslem je. Mnozí tvrdí, že to byl válečník, který se dopustil tolika vražd a krutých násilností, že jeho duše propadla peklu a toto je jeho trest. Jiní zase, že se jedná o démona, zplozence nejhlubších částí pekla, který je vždy vyslán jako lovec pro svou kořist. Shoda v těchto příbězích panuje vždy pouze v jediné části – jeho vzezření. Tento posel mrtvých je vždy zobrazen jako mohutný muž odděný v černé zbroji zbrocené krví. Jeho záda jsou zakryta dlouhým černým pláštěm, jenž je rozerván z bitev, kterými prošel jako živý. Vždy jezdí na velkém černém hřebci, kterému žhnou rudě oči a dusot jeho kopyt je ohlušující pro každého hříšníka, co ho jen vzdáleně slyší. Přichází jen v noci a za bouří, které vyrvou i staré stromy z udusané hlíny. Noc je to vždy temná a plná hrůz. Říká se, že krev ztuhne v žilách každému odvážlivci, až když pohlédne vzhůru. Tím nejděsivějším rysem není pekelný kůň, ani plášť či zbraň. Je to pohled do tajemné tváře ďasu, který má být jejich průvodcem na poslední cestě. Hlavu mu obklopuje mohutná kápě a v ní každý vidí to, čeho se bojí nejvíce. Jakmile jednou pohlédnou do jeho tváře, jejich duše propadnou pekelnému soudu až do konce věků. Celou cestu je ďas mučí, trhá jim kusy masa ze zubožených těl, láme jejich kosti a trýzní jejich hříšné duše. Poté je znovu a znovu oživuje, hříšníci pak vstup do pekla berou jako vysvobození.

Z příběhů, které se k tomuto poslovi vážou a vysvětlují jeho zrod mne pak nejvíce zaujal tento. Říká se, že původ tohoto mýtického převozníka je v Transylvánii v hlavních jednotkách hraběte Vlada třetího přezdívaného též Drákula. Roku 1642 Vladovi vojska překročili Dunaj a bez milosti povraždili vojáky v Osmanských táborech na druhém břehu. Tento muž, převozník, byl jedním z nejkrutějších vojáků, kterým Vlad velel. Neměl žádné slitování a osobně nabodával na kůly všechny zajatce, které jeho jednotka dostala do rukou. Vždy byl plný hněvu a nabodnuté nepřátele bestiálně mučil dokud nezemřeli. Prý měl nadpřirozenou moc přivádět mrtvé zpět k životu. Využíval ji ale jen na tyto vojáky, aby je mohl zabíjet znovu a znovu. Jeho hněv byl tak silný, že si do štítu nechal vrýt nápis „Satana vine“. V rumunštině to znamená Satan přichází.

V zabíjení nacházel potěšení a vždy se vrhal do největších bitevních vřav, kde se smál a utínal nepřátelům ruce a nohy, aby je pak mohl po bitvě vystavit takovým mukám, až zešíleli bolestí. Vždy ale nebyl touto bestií. Tuto zrůdu z něj udělala pomsta. Pomsta za zabitou ženu, kterou oddaně miloval. Turečtí nájezdníci vypálili vesnici, kde žila a před jeho zraky ji upálili zaživa. Nebe se smilovalo a propůjčilo mu schopnost oživit mrtvé. Jedinou svou milou už ale oživit nedokázal. To v něm probudilo spalující touhu po pomstě a pln hněvu pak přísahal, že zabije všechny Turky, které uvidí a svůj dar života použije jako výsměch andělům a nebeským silám. A svůj slib plnil. Není jisté, kde a kdy tento ďábel našel svůj konec, ale touha po pomstě, krutost a hněv v něm zůstaly a zůstanou v něm až do konce věků. Obraz zobrazuje umučené duše v Tartaru, tam kam se jezdec vždy vrací ze svých bezbožných výprav.