Architektova Kletba

Když se řekne Karlův most, okamžitě se všem vybaví Praha. Město milenců, hříšníků, umělců a tisíce pokušení. Malebné uličky hlavního města mají kouzelnou atmosféru. Procházka večerní Prahou není jen pouhý akt, ale zážitek smyslů. Vždyť často když lidé kráčí večerní Prahou, tak uvažuji komu bylo nejkrásnější město na světě dříve domovem a jaké ty uličky skrývají dávnou minulost. V tak starém, nádherném městě se jistě musela odehrát spousta důležitých událostí, které ovlivnili mnohé duše, jenž zde pobývali. A právě o jedné takové události je následující legenda z nejznámější památky v Praze, Karlova mostu.

Pokud se po mostě projdete, tak nepochybně narazíte na sochu svatého Jana Nepomuckého. A právě zde začíná naše vyprávění. Když byl generální vikář pražského arcibiskupa 20. března 1393 uvržen v žalář, tak ještě tentýž den podlehl na příkaz krále Václava IV strašlivému mučení. Aby se mu nedostálo důstojného pohřbení, tak bylo jeho zpřelámané tělo na večer shozeno z Karlova Mostu do Vltavy.

Onoho večera se nebezpečně zvedla hladina řeky a z mostu strhla jeden celý oblouk. Na místo byli sezváni stavitelé z celé Prahy a za každou cenu se snažili most opravit. Byl to vskutku zoufalý podnik, neboť pokaždé když se ráno vrátili na místo stavby, tak bylo jejich dílo opět svrženo až na samé dno Vltavy a jejich snaha tak přišla vniveč.

Jednomu ze stavitelů – vskutku odvážnému, mladému muži to nedalo a rozhodl se, že na mostě počká přes noc, aby zjistil, kde je zakopaný pes. Nemusel čekat dlouho, protože jakmile na hodinách odbila půlnoc, tak nebe potemnělo a po chodníku se začala pomalu linout tajemná, neprůhledná mlha. I počasí se změnilo… začalo ho mrazit v šíji a tupý pocit chladu mu začal prostupovat kostmi. Stejně jak rychle mlha přišla, tak i odešla a místo ní na mostě stála vysoká postava. Stavitel stál na místě se zavřenýma očima a neodvážil se pohnout ani o milimetr. Když oči otevřel byl v nich vidět čirý zmar a spalující děs. Zjistil že naproti němu stojí nejvyšší mocnost pekelná. Na mostě stál ďábel sám, oči jako uhlíky, rohy špičaté a divoký úšklebek v koutcích.

Ďábel se z plna hrdla rozesmál. Ozvěna skřehotu nabyla zpětného toku v slova a dala mu jasně na vědomí, že most nikdy opravit nedovolí , ledaže … by mu stavitel slíbil vydat první duši, která po opraveném mostě přejde na druhou stranu. Z mostu se tak rázem stane pro prvního poutníka cesta poslední. Stavitel byl hrdý, ambiciozní muž a už si představoval jak ho král zasype slávou a zlatem hned jak opravu dokončí. Největší úspěch jeho života. Nadechl se, vzpříma se postavil a uzavřel smlouvu s ďáblem.

Celý další den pracovalo jeho věrné mužstvo jako o závod. Most se totiž musí stihnout do večera téhož dne, sláva už je na dohled a jediné co zbývá je přelstít ďábla. Toho večera jeho čelo zahrnuly krůpěje potu, jelikož si uvědomil jak strašlivou smlouvu vlastně uzavřel. Na obě strany mostu nechal postavit stráže a zapřísahal je ať přes něj živou duši nepustí.

Hrdý stavitel strávil několik celých hodin přemýšlením jak na peklo vyzrát. Tu náhle dostal lstivý nápad. Ráno vypustí přes most starého kohouta a bude zahrnut vavříny věčné slávy. K večeru se ve stavitelově obydlí rozeznělo bušení kovu na dveře. Otevřela jeho krásná žena a spatřila udýchaného muže s kousky malty na oděvu. Rychle ! Rychle ! Rychle na most, s vaším mužem je zle ! Křičela ustaraná, vysoká, mužská postava. Byla jí zvláštní zima a venku byla hustá mlha. Žena s opatrností běžela po schodech pro přehoz. V břiše má dítě, nesmí zbytečně upadnout a nesmí prochladnout. Dítě je jí vším. Kdo se však o něj postará, je li s mužem zle? Musí rychle na most zjistit co se děje.

I vydala se nebohá mladá žena na most přelstěna ďáblem v převleku. Po chvíli dala opatrnost stranou a na most běžela jako s větrem o závod. Stráže jí pustili a ona spatřila svého milého na druhé straně mostu. Svižně most přeběhla a plačící se mu vrhla do náruče. Stavitel jí však neobjal. Zůstal stát jako přikovaný. Ženu odvedl za ruku domů a cestou pochopil, že jí za každou cenu musí zachránit a sám sebe vydat peklu.

Když odbila půlnoc stál stavitel opět na mostě, připraven jít do pekla. Ďábel se však nikdy neukázal. Ráno přišel domů a našel mrtvou ženu i s dítětem ležet bezvládně v kaluži krve. Chvíli se sám potloukal Prahou, ale jeho život ztratil smysl. Jedné noci se odvážil vrátit zpět na most. Naříkal, žadonil, prosil a klel aby mu peklo vrátilo rodinu zpátky. Ráno se již neprobudil a jeho tělo se našlo na jím opraveném oblouku.

Říká se, že když se za obzvláště ledového, temného večera projdete v těchto místech, tak můžete slyšet dětský nářek a tiché vzlykání. Jedná se o po staletí zakletou duši ubohého dítěte, jenž nikdy neokusilo radosti tohoto světa a navždy zůstalo v černočerné tmě.

Až příště půjdete okolo sochy svatého Jana Nepomuckého vzpomeňte si na osud hrdého stavitele a pokud se Vám zjeví ďábel, zhluboka se nadechněte, vzpříma se postavte a rozhodujte správně.