Oslava Věků

Střídmost je poslední z ctností a završení cyklu obrazů zobrazujících lidské ctnosti. Příběh, který se k ní váže vypráví o skupině mágů a jejich proklamovaném imperátorovi – Baiumovi.

Už od začátku věků se lidé snaží najít odpověď na otázku, zda se dá žít věčně. Po věčnosti toužilo mnoho lidí a tuto ideu zasazovaly do různých příběhů i vyprávění, a to jak nadpřirozených, tak obyčejnějších. Příkladem těchto nadpřirozených pověstí mohou být zvěsti o upírech, monstrech bez duše žijících po celá staletí, především díky lidské krvi. Také Řekové mají svou verzi věčnosti, a to ve slávě a hvězdách, kde končí velké hrdinské příběhy plné dobrodružství a odvahy. Příkladem těchto příběhů jsou staré báje, může to být ta o Achileovi. Válečníkovi, kterému byla dána volba mezi poklidným životem, nebo strašlivou a velkou válkou, ze které se už nevrátí živ, ale získá tím nesmrtelnost. Je to však jiná forma nesmrtelnosti, než ta v pověstech nadpřirozených. Není to nesmrtelnost těla, ale ducha. A právě o ní je i příběh mágů, který nyní uslyšíte.

Baium byl velký a moudrý muž. Vládl svému lidu dobře a věděl, že pokud se jeho poddaní budou mít skvěle, dobře se mu odvděčí. Měl však jednu slabost. Tou slabostí byl strach ze smrti, která se kvapně blížila díky jeho nemoci. Nikdo na ni neznal lék, a tak Baium povolal skupinu mágů, která ho měla nemoci zbavit. Nakonec už nehledal jen rozuzlení svého problému se zdravím. Hledal nesmrtelnost a mágové mu ji měli přinést. Jakmile se skupina objevila u jeho dveří ihned jim Baium poručil, aby ho vyvedli z chmur a rozptýlili jeho obavy. Aby mu pomohli najít tajemství věčnosti.

Nejmoudřejší z mágů se zamyslel a žádost slušně a velmi pokorně odmítl. Baium zuřil. Nevěděl, proč je on, velký imperátor tak trýzněn, proč musí trpět, když se přeci o všechny stará a chrání je. Rozhodl se tedy mága zavrhnout ještě před tím, než mu vysvětlil svou pohnutku, a vymyslel nový plán. Sehnal všechny dělníky a stavitele co jen dokázal najít a poručil postavit věž ze slonoviny, která dosáhne až k nebesům. Věž do několika let stála. To už byl ale Baium starý a jeho království už nevzkvétalo. Hroutilo se podobně jako dům ducha jeho císaře. Když už byla věž dostavena Baium vystoupal až na samotný vrchol a vyzval anděly, aby mu propůjčili dar věčného života. Myslel, že když věž zasvětí nejvyššímu, tak se smiluje. Andělé pohnuti jeho osudem otevřeli nebesa, ale nikdy dolů nesestoupili. Zhroucený Baium seděl na věži pln obav a díval se dolů na své království. Najednou se kolem něj objevili mágové a obestoupili ho. Postupně mu vysvětlili, že před lety mu dar nesmrtelnosti dát nemohli. Nebyl ho totiž hoden. Vysvětlili mu, že krása a nesmrtelnost života se neskrývá v okázalosti a činech jakou je stavba slonovinové věže. Skrývá se ve střídmém životě a přijmutí osudu tak, jak nám byl před lety předurčen. Pomocí střídmosti a smířenosti tak žijí bohatý a krásný život a pokud své zvyky nezmění budou ho žít až navěky.

Baium jejich vysvětlení však nikdy nepochopil. Zaslepen zuřivostí mágy uvěznil na vrcholu slonovinové věže a sám se proměnil v hmotu, která opravdu odolá pískům času tak, jak si vždy přál. V kámen. Tajemství věčného života tak zůstalo spolu s mágy i s ním ukryto v posledním patře této krásné stavby. Samotnou věž pak už nikdy nikdo nespatřil a přestože mnoho dobrodruhů pátralo po ní a jejím věčném tajemství, zůstalo skryto a skryto zůstane do konce věků.