Přejeme Vám!

Příběh těchto dvou lidí se nese od hranic Izraele. Místní je přezdívali Duchové Zlatého Prachu a tradovala se o nich pověst, že mají povinnost splnit jedno přání. Ale vždy k tomu měli stejnou připomínku: Přejte si správně a rozvážně. Ať neztratíte víc, než získáte.

Jemu si říkalo Peter a její jméno bylo neznámé. S trpělivostí vyslechli každého, kdo je o to požádal. Obdařilo ho dávkou shovívavosti, vyslechli a na konci všeho ho požádali o přání, které by mohli splnit. Dali život spousty dětem a náplň lásky jejich rodičům. Zaplavili pole vodou, kde rostlo jídlo pro celou vesnici a na dopomohli k bohatství spoustě lidem. Jedno přání je však zaskočilo.
Do malého městečka dorazili v noci. Ulicemi se nesl křik. Poznali v tom hlas mladého kupce a pláč jeho nastávající ženy. Křik utichl a vzduchem se nesl jen její pláč, omlouvala se, že na trh přišla pozdě. Poté se znovu ozval křik a nakonec rána dveří, které za sebou ten rozhořčený kupec zabouchl. Rychlé kroky na cestě a drásající zvuk suchého písku se k nim přibližoval velkou rychlostí. Spatřil je a samým překvapením ztuhl. Hněv a zlost zbarvila jeho obličej do ruda. Jak se zastavil, jediným pohybem jeho těla byla ramena, která se při jeho rychlém dechu nekontrolovatelně třásla. Otočil se na patě v písku a vydal se přímo k Duchům Zlatého Prachu aby nahlas a zřetelně pronesl své přání: Kéž bych ji býval nikdy nepotkal.

Jak tu větu dořekl uzavřela ho tma. A ráno se probudil ve své posteli s hlavou prázdnou. Věci, se kterými včera ze vzteku házel, byly na svém místě, ale něco tu bylo přece jen špatně. Jako by tu něco chybělo. Nedokázal však přijít na to, co to je. Hlavu si s tím moc nelámal, neměl na to čas. Musel do práce. Vyšel ze svého malého domku a do ramene ho přátelsky bouchl neznámý mužský. Pozdravil ho s radostí a popřál mu hezký den. Mladý kupec jeho obličej však nepoznával. Ani s tím si nelámal hlavu, nejspíš si ho jen s někým spletl. Na trh dorazil pozdě a nejlepší místa pro prodej již byla zabraná. Ale vždyť měl vždy to nejlepší místo k prodeji, jak je to možné, že dnešek mu není nakloněný? Rozzloben sám na sebe, nacházejíc si místo v předposlední řadě stánků na náměstí, začal vybalovat kožešiny na prodej. Celý den byl mrzutý a když se blížil večerní úklid, musel smutně poznamenat, že dnešek se mu kvůli špatnému místu v tržnici, moc nepovedl. Unavený a zklamaný šel domů. Nedokázal se zbavit pocitu, že někde něco nechal, že někde něco zapomněl. Že mu něco chybí. Dorazil domů a jak otevíral dveře, zdálo se mu, že přišel někam, kde to nezná. Takovou vůni jeho domov nemíval. Jeho domov voněl jinak. Po čerstvých květinách, tekoucí vodě a dobrém jídle. Takhle si to přece pamatoval. Jak je možné, že to dnes necítí? Vždyť se přece nic nezměnilo.

Tento bludný kruh se opakoval ještě několik dní a mladý kupec začal pomalu propadat chmurám. Nedařilo se mu v obchodě a domů se nevracel rád. Obličeje lidí nepoznával a stěží prohodil pár slov s ostatními. Měl pocit, že ho s nimi nic nespojuje. A stále se nemohl zbavit pocit, že na něco převelice důležitého zapomněl.
Duchové Zlatého Prachu se zjevili u jeho dveří právě ve chvíli, kdy jeho oči zalily slzy a kupec se chtěl uložit ke spánku, který stejně za nic nestál. Zdvořile je pozdravil a nabídl jim večerní víno. Ptali se ho, jak se poslední dny má a on jim to beze studu vyprávěl. Poslouchali ho s trpělivostí a hlavami nakloněnými k pravému rameni. Je to gesto shovívavosti. Když své vyprávění ukončil zeptali se ho na přání a kupec měl jediné: přeji si najít to, co chybí. Jako předtím i teď ho obklopila tma a kupec usnul. Zdál se mu však sen. Sen, který všechno vysvětlovat.
Vzbudilo ho slunce. Šimralo ho na víčkách a nabádalo ho k tomu, aby oči otevřel. V místnosti byly věci rozházené po celé podlaze a převrhnutý stůl. Nic nebylo na svém místě a bylo pozdě. Ale když se otočil, spatřil svou nastávající schoulenou v rohu postele. S velikou úlevou jí přitiskl rty zezadu na krku a do vlasů ji zašeptal omluvu.
Pochopil, proč Duchové mají podmínku přát si správně a byl vděčný, že to na podruhé mohl udělat.