Slaná Štědrost

Obraz nám představuje legendu. Legendu stvořenou v mořských vlnách Tyrhénského moře ve chvílích, kdy břehy zakrývá jemná mlha a v její krajce tkví mořská pěna. Přímo v těchto místech dostávají možnost vrátit se k sobě dvě ztracená těla.
Příběh kdysi vyprávěl svatý muž Francesco. Strážce majáku na pobřeží Sicílie, kde ležela malá vesnička Paul. Francescova duše byla čistá a jeho víra v život tam mocná, že prý uměla zázraky. Charitas vždy říkával. Francesco byl patron lásky, námořníků a jasného světla v temných chvílích.

Tento muž nám vyprávěl o námořníkovi. Mladém muži, jehož jméno již zapomněl, ale za to si pamatoval jeho osud a jeho poslední dny. V dobách, kdy se tito dva viděli poprvé, stál nejmenovaný bosý v písku a svou tvář nastavoval vycházejícímu slunci z časného rána. Jeho nohy hladilo moře. S každou chladnou ranní vlnou, jako by se mu do kůže pomalu dostával klid. A pokaždé se námořník zhluboka nadechl. Byl součástí země a současně vody aniž by si to neuvědomoval. Francesco to pozoroval se zájmem, vidět v lidech jejich vlastní štěstí z chvíle, bylo vždy velmi výjimečné. Lidé si často neváží momentu. Mají pocit, že když si moment mohou zopakovat, nemůže být vyjímečným. Všiml si, že k němu přiběhla dívka. Rozesmátá v obličeji, s vůní slunce na kůži a slaností ve světlých vlasech. Byla bosa jako on.
Zamilovaní.
To si Francesco uvědomil ještě dřív, než ho stihla obejmout opálenými pažemi a shodit ho do písku. Leželi tam ve studeném objetí a byli jen spolu. Opakovalo se to každým dnem. Láska tak ryzí a čistá. Nekonečná a divoká jako moře samo.

Vídal je tam každé ráno po několik týdnů a ani jeden z těchto dnů nevypadli, že by jejich ranní rituál byl něčím opakujícím se. Pokaždé, když se setkali, jako by jeden den zažívali znovu a znovu nanovo. Stále od začátku, kdy bylo jejich nadšení největší. Francesco věděl, že čas umí zbrousit hrany veškerým citům a to i lásce, ale tito dva vypadli, že se zbroušeným hranám času vyhýbají. Bylo to jedinečné. Pokaždé jedinečné.
Jedné noci, kdy moře vládlo zlem a nespoutanou silou, kdy mlha díky ochlazení zakrývala jindy krásné a jasné břehy a kdy námořnické lodě často končili ve vlnách nespoutaného vzteku, si Francesco uvědomil, že se námořník ze své poslední cesty zítra ráno nevrátí.
Na další den stál v písku on. Bosý a s tváří, kterou ještě nestihlo zahřát ranní slunce. V tomto okamžiku uslyšel bosá chodidla sladkého děvčete. Zastavila se pár metrů za ním. Francesco se nemusel otáčet, aby věděl, že svírá svůj sladký obličej v dlaních a pláče. Její bolest začala v mžiku rozpouštět mořskou pěnu a svolávala nad moře bouři. Hněvala se na tu divokou vodu, kterou považovala za domov. Francesco však znal tajemství moře a stejně tak i znal cenu, kterou bude muset dívka obětovat. Ani moře a jeho síla nedokážou rozdělit dvě duše, které k sobě patří. Může být něžné a hřejivé a stejně tak dokáže být divoké a vzteklé. Jako láska sama. A cena je nejvyšší. Zašeptal to do ucha dívce… Nevíme zda to byla rada, nebo jen ujasnění bez možnosti volby. Nevíme, jestli to bylo vyřčené nutné prokletí nebo osvobozující možnost. Víme jen v to, že hned v tu samou noc Francesco sledoval dívku z Majáku.

Sledovali ji, jak stojí na břehu moře a chodidla ji uklidňují malé vlnky. Její obličej nesl stejný výraz jako obličej jejího námořníka. Štěstí a úlevu. Potěšení z následujícího. Stála tam dlouho. Nejspíš se loučila. Se sluncem, vánkem, majákem a vesnicí na břehu Itálie. S vůni piniových hájů a svěží slaností ve vzduchu. Loučila se zpěvem pátků a se svou opálenou kůží. Francesco zůstal stát u okna a sledoval poslední kroky dívky do mořské pěny. Nechtěl, aby byla sama. Do poslední chvíle viděl na jejích rtech úsměv. Pak moře polklo její světlé vlasy. A stejně tak, jako námořník ani jeho dívka se z moře ráno už nevrátí.
Pro vášeň a lásku tak silnou, jako byla jejich, stvořilo moře jen a jen pro ně onen moment. Ten moment, do kterého se mohli vracet stále a stále znovu. Stejnými činy a stejnými pocity ho přesto všechno dokázali udržet jedinečným. Moment z mořské mlhy, pěny a vln. Moment, kdy se tyhle dvě těla znovu potkala na břehu. Čin oné dívky jim dovolil zůstat spolu. Měli pro sebe své nejoblíbenější časné ráno a to vždy, kdy jim mořská pěna dala možnost. Dnes už tuhle legendu vyprávějí milenci sami pomocí mořských vln. Dokud vlny neutichnou, vracejí se stále do své studeného rána. Nevynechali ani jednou.