Stíny

Duše lenocha touží a nic nedostane, zatímco duše pilného je bohatě zásobena. Tento biblický citát je námětem příběhu, který čtete. Příběhu o muži, jenž ztratil vlastní stín. V dávných dobách se věřilo, že stín je odrazem člověka a pokud člověk ztratí podstatu bytí ztratí i svého němého společníka, který ho provází na každém kroku. Ztracené stíny pak bloudí světem a mají v sobě část duše svého majitele, uvězněnou v temné skořápce jeho vlastního bytí. Pokud jsou lapeny tak dle legend tyto zbytky duší poskytují nadpřirozené síly a umožní komunikaci se záhrobím.

Těchto skutečností si všimla skupina lidí, převážně žen a začala s uctíváním staré římské bohyně lovu – Diany. V malých skupinkách zakládaly koveny a tyto stíny jim sloužily jako podstata moci. Podstata moci uložená v knize stínů. Kniha byla srdcem těchto uskupení. Tajné sabaty v nocích v temných Křivoklátských lesích vždy zahrnovaly četbu z těchto bezbožných spisů a ničení duší pošetilců, co o svůj stín přišly, bylo hlavním důvodem jejich ovládnutí sil temnot. V těchto praktikách se jim vždy snažili zabránit beneandanti – hodní čarodějníci, kteří čerpali životní energii z přírody a tím zlou moc oslabovali. Často se jim to dařilo a válku nadpřirozena dlouho vyhrávali. Ale ne když přišla ona. Diana. Bohyně lovu. Ukrutná síla zplozena samotným Belfegorem pánem lenosti. S Dianou chodila smrt. Armáda mrtvých duší vedena kostnatým velitelem, která zchvátila vše živé, vše dobré. Tato smrt nehleděla na postavení, sílu, odhodlanost… Byla zkázou a katem živých, kteří se jí nepoddali. Diana s Divokým lovem chodila po vesnicích a pokud na domě nebyla značka úcty, tak dům bez milosti zničila a obyvatele potkal osud horší než smrt, vykonaný rukou její mrtvé armády. Byla to doba bezmoci. Doba zla.

Muž v tomto příběhu, hlavní hrdina nemá jméno. Jméno se již nezachovalo, bylo ukradnuto spolu s jeho duší a bolestným osudem. Byl to kovář, poctivě pracoval na okraji Prahy, aby zajistil obživu pro své dva syny. Dnem i nocí vyráběl nástroje a zbraně pro šlechtu i pro chudé rolníky a staral se o zvířectvo. Spolu s nimi pak po nocích pomáhal beneandantům v jejich nerovném boji s bohyní Dianou a jejími přisluhovači. Bylo tomu roku 1349, kdy Prahu a okolí zachvátila temnota armády Divokého honu. Pomalu se plížila ulicemi a dům od domu ničila osudy jeho obyvatel. Až došla i do kovárny. Bez milosti utrýznila oba dva syny, zlomila jejich těla i duše. Kovář musel přihlížet a propadl beznaději. Přestal pracovat a přestal se starat o vše co tak pracně vybudoval. Nevěděl, co si bez synů počít a tak ho napadlo, že se je pokusí dostat zpět.

V šílenství zmučeného otce se spřáhl s čarodějnicemi a podvedl beneandanty. Přestal pro ně vyrábět nástroje, které používali při svých čistých, avšak zapovězených rituálech. Jen líně ležel doma a nestaral se o okolní svět. To zapříčinilo značný zvrat v zápolících silách nadpřirozena. Z pracovitého muže se stal zlomený stařec beze cti. Svůj um zapomněl, protože tak dlouho nevzal kladivo do ruky. Dobytek mu pošel, protože jen ležel doma a nekrmil ho. Ztratil svůj stín. Po nějaké době mu čarodějnice nabídly, že za svou službu mu syny přivedou zpět. Kovář opilý vidinou navrácení milovaných synů šel s čarodějnicemi na sabat, který se konal o úplném zatmění měsíce. Podvedly ho. Vzali mu zbytek stínu a jeho zbídačenou duši zavřely do jedné z knih stínů. Tam jeho umučená duše bloudí dodnes a pomáhá silám zla v překlenutí vah na svou stranu. Obraz zachycuje poslední rituál, kde stíny čarodějnic lákají jeho nemluvnou schránku do knihy, kde bude uvězněna do konce věků a sloužit Dianě, skrze kterou vládne Belfegor, vládce lenosti.