Ztraceni ve Hvězdách

Příběh, který vyprávím je vyprávěn po staletí různým lidem, napříč vyznáním i napříč generacemi. Je to příběh o lásce a štědrosti. Ukazuje nám, že ať už je situace jakkoliv beznadějná, tak štědrost druhých může tuto skutečnost zcela změnit.

Když za jasné noci pozorujete noční oblohu a to ať už jste sami, nebo s doprovodem, všimněte si na ni několika jasných hvězd. Jednou z těchto královských a nejjasnějších titánů je Vega. Vegu naleznete na hvězdné obloze v souhvězdí Lyry. Pokud se ale nacházíte na severní polokouli, tak si ji navždy můžete spojit s příběhem, který vám nyní budu vyprávět. Vega je jasná hvězda a také je svázána navždy s dalšími dvěma hvězdami – Altairem a Denebem. Společně pak tvoří jev, který se nazývá letní trojúhelník a právě o něm je tento příběh.

Vega byla vždy jasnou hvězdou. Její svit je využívaný i pro navigaci na širých mořích, na což byla vždy patřičně hrdá. A právě tito námořníci si pak začali vyprávět příběh, který se snad stal, snad nestal. Vega denně sedávala v oknech nebeského paláce a pyšně pozorovala námořníky jak plují a vzývají její svit a krásu. Někdy v okně sedávala tak dlouho, až ji její otec – mocný Deneb, musel vyhánět k jejím pracovním povinnostem v nebeském paláci. Jednoho obyčejného dne Vega zaslechla nádhernou píseň. Nemohla od té doby přestat a každičký den tak poslouchala a čekala…. Čekala až tklivou melodii znovu uslyší. Byla zvědavější a zvědavější až jednoho dne podlehla. Podlehla kráse libé melodie a sestoupila z hvězdného paláce, aby našla původ krásy tohoto zvuku. Její pátrání ji dovedlo na rozlehlou pláň plnou zeleně. Tam našla Altaira, mladého pastýře koz. Netrvalo dlouho a z náhodného setkání vzešla láska, která Vegu rozsvítila ještě více. Nyní už Vega ráno nečekala v okně na hudbu. Každé ráno sestupovala na pastvu a poslouchala melodii vedle Altaira a užívala si volnosti, kterou v podobných chvílích cítila. Byli to chvilky plné krásy… plné něhy.

Uplynul nějaký čas a Vega omámená láskou úplně zapomněla na své palácové povinnosti. Deneb nehodlal neukázněnost své dcery tolerovat, přeci jen byla z hvězdného rodu a podle toho se musela chovat. Rozhodl se tedy rázně zakročit. Sám sestoupil z paláce a Altaira vyhnal. Altairovo vyhnanství bylo odděleno tou největší řekou a hvězdnou propastí – Mléčnou dráhou. Vega plakala… plakala tak usedavě, a tak dlouho, protože věděla, že svého milého už nikdy… nespatří. Okno, kde poslouchala krásnou melodii se stalo klecí, kde trpěla a litovala svých činů. Jednoho dne k oknu přiletěla vlaštovka. Za malou chvilku už ukazovala směr, kam se Vega má vydat. Dovedla ji až na samotný okraj Mléčné dráhy, kde Vega oněměla úžasem. Vlaštovky z celého světe se smilovaly a spojily se v most, který spojil oba dva břehy, a tak se milenci setkali v nekonečném objetí. Takto se milenci díky štědrosti vlaštovek setkávají každý rok sedmý měsíc a sedmý den na společnou kratičkou chvíli, která pro ně znamená věčnost. A tak je dáno. Až na věky.