Činorodí Hledatelé

Příběh, který nám popisuje tato legenda se opravdu stal. Stal se Svatému muži, jehož jméno bylo Dominik. Je mnoho rad nebo mouder, které by mohl Dominik předat jiným. Nám však postačí to nejdůležitější. Tady je: nehledejte, vnímejte.

Dominik se ve svém hledání cenností soustředil na nejobyčejnější věci. Třeba na to, co by ho přesvědčilo o tom, že den nocí nekončí, ale pokračuje v jiných barvách. Něco, co mu odpoví na otázky kam jdeme, když spíme. A co nás čeká, když se neprobudíme a co je největší krásou světa. Cennosti, které svatý Dominik hledal, však nebyly cennosti věcné.
Na své cestě nalezl spoustu věcí, které postupně předával všem, co ještě hledají. Lidi kolem hledali nejrůznější věci.
Potkal jich spousty a ty davy lidí by se daly rozdělit do několika skupin. Někteří hledají peníze, někteří hledají lásku, jiní hledají krásu a další z nich hledá odpovědi na otázky nejrůznějšího charakteru. Na svých cestách potkal i takové duše, které mu utkvěly v paměti. Jednou z nich byl i člověk, který hledal víru. Nehledal však víru v boha nebo osud. Hledal víru v lidskost a v sebe samého. Byl to na první pohled člověk zklamaný a zlomený. Ale pohled druhý do hlubin duše tohoto muže, vnukl svátému, že krev v žilách tohoto pocestného, je rudá a živá. Slíbil mu tedy, že mu důvěru v lidstvo pomůže najít. A že tím najde i důvěru v sebe. Musí proto udělat jen jednu věc. Zeptat se dalších pocestných, jakou nejdůležitější věc v životě našli. A o rok později se zde na den přesně sejdou znovu Pocestný souhlasil, rozloučil se a za opory dlouhé hole vydal opačným směrem.

Svatý se vydal zpět domů, bylo pozdě na nebi pomalu mizely hvězdy. Vítr se zvedl a pohrál si s prachem na cestě. Musí pospíchat domů, pokud nechce zmoknout. A když se bouřka snesla nad jeho okna, seděl již v křesle a přemýšlel. Kapky deště, čerstvé a chladivé. Malé a mimořádně hlučné. Blesky, které jsou neuchopitelné a jejich životnost je nadmíru krátká a přitom tak nádherná. A hromy. Hromy, jejichž existenci nese na svých bedrech vítr. Přenáší jejich živý zvuk do všech koutů a zase ho odnáší pryč. Vše se děje tak rychle. Na parapet se snesla jedna z holubic hnízdících na střeše. Křídla svírala pevně u těla, kapky deště z ní padaly jako diamantové kuličky a hlavou těkala z strany na stranu. Dominik si ji prohlížel, jako by ji snad viděl poprvé. Zjizvené klouby jeho ruky se přiblížili a s velkou dávky něhy ucítil peří na kůži. Všiml si, že holubice svírá něco v pařátech. Bylo to něco dlouhého, vyrobeno z řetízku a korálků. Tak tohle si nejspíš nehledala, pomyslel si a opatrně ji to z pařátů vytáhl. Hledalas tohle, zašeptal a nasypal jí trochu krupice.

Rok utekl jako voda a svatý již s očekáváním postával na místě setkání. A z dálky spatřil pocestného, který, dle výrazu jeho tváře, našel něco naprosto unikátního. S krátkým úsměvem na pozdrav si tito dva muži spolu sedli na kmen a povídali si. Pocestný vyprávěl spoustu příběhů, krásných, dojemných, lidských a uctivých. Vyprávěl o dobru mezi jednotlivci i skupinami lidí a o jejich vlídnosti sdílet největší nalezené poklady. A o tom, jak často hledali něco, co měli přímo před nosem. Všechny tyhle příběhy měly stejný a překvapivý závěr. Hledající nacházeli odpovědi v sobě. Ve svých srdcích, duších i myslích. Nemuseli hledat, museli jen vnímat.
Pocestný byl ze svého uplynulého roku nadšený. Našel, co tak dlouho hledal. Dominikův slib byl splněn.
Snad si to budu pamatovat napořád. pronesl pocestný. Svatý Dominik se usmál a z hluboké kapsy šedého pláště vytáhl dlouhý přívěsek z korálků, který mu do okna přinesla holubice. Vložil mu ho do dlaní a požádal ho, ať ho pevně stiskne. Tvá upomínka, Tvá nalezená odpověď řekl Dominik.
Rozloučení těch dvou proběhlo beze slov. Jen se krátce usmáli a podali si ruce. Patřilo to mezi ta setkání, která si oba pamatovali do svého posledního dne a o kterém se vypraví již mnoho a mnoho let.