Bezhlavý Jezdec z Úvozu

Legenda o bezhlavém jezdci se zde vypráví už od pradávna. Prý zde jezdec projíždí každou páteční noc chvilku po půlnoci a žene koně dolů směrem na Karlův most. Obyvatelé Úvozu se dlouho přeli o to, kdo tímto bezhlavým jezdcem může být. Mohlo jít snad o šlechtice, který kvůli nešťastné lásce nechal zavraždit místního zlatníka i jeho ženu, kterou miloval. Měšťané mu pak setli hlavu.

Jiná pověst praví, že se snad jednalo o mnicha z blízkého kláštera nad Petřínem. Tento mnich byl sice čestný, odvážný a moudrý muž, ale měl jednu slabost, která mu změnila život již napořád. Tou slabostí byly karty, konkrétně mariáš, který hrával s osazenstvem místní hospody. Říkal, že takto své ovečky lépe pozná. Večer, co večer tak sedával v hospodě a vyprávěl o věcech co četl, případně poslouchal osazenstvo hospody, které se mu velmi často svěřovalo s každodenními strastmi, ale i slastmi. Dozvěděl se tam jednoho dne i o svém sousedovi, kterého moc neznal. Zjistil, že nevychází z domu, protože je nemocen. Rozhodl se, že mu jako správný duchovní pomůže. Začal ho tedy pravidelně navštěvovat a obstarávat mu každodenní potřeby jako jídlo a pití, protože sousedův stav se rychle horšil. Netrvalo dlouho a soused už se nemohl ani hnout a byl upoután na lůžko a zcela odkázán na pomoc duchovního.

Ten se snažil pomáhat, jak mohl a denně se o starého nemohoucího muže staral. Postupně se ale duchovnímu vkrádaly do hlavy myšlenky na mariáš a hospodu, kam tak rád dříve chodil. Jednoho dne po obzvláště náročné noci sousedovi řekl, že si na dvě hodiny zajde vyčistit hlavu do hospody a pak se hned vrátí. Sousedovi to nijak nevadilo, jen ho poprosil, zda by večer mohl být s ním, cítil totiž, že se blíží konec jeho trápení a chtěl, aby ho duchovní provázel na jeho poslední cestě. Mnich okamžitě slíbil, že se večer rychle vrátí a vyrazil do hospody na několik rychlých her se svými kumpány. Dvě hodiny protekly jako voda a mnich si říkal, že když se trošku zpozdí nic se nestane a pokračoval ve hře, kde se mu náramně dařilo a vyhrával co mohl. Uplynulo pět, šest, sedm hodin. Najednou si mnich vzpomněl, co po něm jeho soused chtěl a bleskurychle zaplatil a jel na svém koni za ním. Když dorazil do příbytku umírajícího tak zjistil, že přijel pozdě.

Soused mezitím umřel, sám, překvapený, že i duchovní ochránce, kterého našel na sklonku života ho opustil, a to ve chvíli nejtemnější. Mnich dostal strašlivý vztek na sebe i svou závislost na karetní hře. Rozhodl se ihned vyrazit do hospody a místním kázat o tom, co taková věc může způsobit. V hlavě měl jen to, jak vše vylíčí a jak se bude kát před nimi i bohem, který vše viděl z hůry. Sedl na koně a tryskem vyrazil na Úvoz. Když už byl téměř u hospody, tak vraník, který byl zvyklý na pomalou jízdu zavrávoral a jezdce shodil. Ten dopadl nešťastně krkem přímo na hranu povozu místního řezníka a zlomil si vaz. Nestihl se tak kát ani před měšťany, ani před bohem a jeho duše tak už navždy bloudí na hranici světa živých a světa mrtvých. Obraz je příběhem volně inspirován a zobrazuje kruh pekla, ze kterého mrtvý mnich každý pátek vyjíždí kázat měšťanům o proradnosti a špatnosti hazardních her.

At už je pravdivá jakákoliv z těchto pověstí, pokud někdy na Úvozu budete o páteční noci a uslyšíte koňská kopyta, dívejte se kolem… A třeba sami pověst rozluštíte.