Láska Cudných

Příběh neobvyklého městečka nás zavede do Belgie do míst severnějších a na místo, které se dnes jmenuje jinak, než se jmenovalo tenkrát. Tenkrát se mu říkalo vskutku neobvykle. Dnes Vám ho budu vyprávět já, mě ho vyprávěl někdo, komu ho vyprávěl někdo jiný, a tak dál a tak dál. A kdybychom došli na konec, zjistíme, že ho kdysi vyprávěl jeden muž. Dnes bychom mu říkali Jakub. A Jakub se před vyprávěním zeptal: co se Ti honí hlavou za obrazy, když Tě požádám, aby sis představil městečko Cudných?

Nevěděl jsem, jak na tuhle otázku odpovědět. A věřím tomu, že nejsem sám. Co si Vy představíte pod městečkem Cudných? Jakub tenkrát říkal: Představte si něco křišťálově čistého, křehkého a krásného. Něco, má lehce růžovou barvu. A přes to, to má pevné hrany, které Vás dokážou ochránit. A to natolik, že se nebojíte ničeho. Viděl jsem tam jen šťastné lidi. Hravé lidi, krásné lidi. Nahé lidi. Procházeli se sami i spolu, v parcích mezi stromy a trávou. Byli sami, nebo spolu a neměli nic víc, než kůži. Okvětní lístky stromů se jim snášely na nahá ramena s letmým zašimráním. Bylo to úsměvné poprvé. A bylo to úsměvné i podruhé. A napotřetí jsem to začal obdivovat natolik, že mě to dojalo. Lidé jsou neuvěřitelní. Nebojí se jít s kůži na trh. Doslova. Nebojí se odhalit. A nebojí se žít.
Lidí tam nebylo málo, nebyla to jen malá komunita. Bylo to už přímo městečko. Lidé se zdravili nebo se jen míjeli s úsměvem. Neobvyklé městečko bylo prosyceno láskou. Nekonečnou a bezpodmínečnou. Obklopovala je všechny. Každého jednoho člověka. Nestyděli se, nebáli se před sebou. Bezmezně si důvěřovali.

Nemohl jsem se nezeptat jednoho z nich, říkal Jakub. Sotva jsem otevřel pusu, přišel ke mně muž. Pěkný vysoký a urostlý. Smál se na celé kolo. Dovolte, říkal: rád Vás provedu, zjevný turisto. Ano, skutečně jsem tu vynikal, říkával. Místo tady bylo svaté. Bylo zahalené jemnou, ale opravdu jemnou mlhou lehce růžové barvy. Bylo tu měkké světlo. Taková zlatá hodinka po celý den. Byl tu klid i dobrodružství. Byla tu nekonečná energie, ale i přes to ten nejsladší spánek. Víte, turisto, my tenkrát odešli z naší vesnice. Nebyli jsme tam šťastní. Bylo nás jen pár. A došli jsme až sem. Věřili jsme, když jsem se přišli, že díky dobrotě, kterou máme v sobě, nikoliv na sobě, dokážeme vytvořit něco, kde budou věci fungovat jinak. Kde bude mír i v parku na lavičce. Kde si budeme oddáni jeden druhému bez ostychu, nebo dogmat. Kde bude prostě jen dobře. A podařilo se. A přicházejí další a další lidé, kteří věří v duše i činy ostatních. Někteří zůstávají, někteří jen prochází – tak jako vy, turisto. A i když jen procházíte, věřte, že na tohle místo nezapomenete. Naplní Vás a obejme. Čistě, cudně a bez podmínek. Tu krásu si pak noste v srdci po zbytek dní. Věřím, že tam venku za mlhou, ji budete potřebovat.

Rozloučil jsem se s ním, říkal Jakub a opravdu během dvou dnů jsem městečko opustil. A prošel mnoha jinými. A jak pravil, ten nahý mladík, vzpomínka na jejich městečko mě neopouštěla. Díval jsem se do Jakubovy tváře, na jeho úsměv a říkal si: jak zapomenout na naháče. Jakub mě překvapil: nevzpomínal jsem na něj kvůli nahým tělům, ale kvůli té cudnosti, kterou mezi sebou měli. Kvůli té upřímnosti a čistotě. Vzpomínal jsem na to, jak si zvolili své štěstí a měli ho. Jak si vybrali důvěru a upřímnost a měli ji. Protože si to řekli a všichni chtěli. Do dnešních dnů nevěřím, jaký dopad měla tahle jednoduchá volba. Vědomá a krásná volba dobroty. Vybrali si, jak chtějí a žít a jednoduše to tak udělali.
Jakubova úcta k lidem z městečka Cudných, byla opravdu veliká. Ctil a obdivoval je. Přál si, aby to umělo víc a víc lidí, a tak příběh vyprávěl, kde mohl. Apeloval na každého, kdo poslouchal – vyberte si dobro, vyberte si lásku a upřímnost. Vyberte si hezký život. Když se pevně rozhodnete a vyberete si, už nikdy nebudete litovat. Inspirujte jiné a šiřte své půvabné duše co to půjde. Třeba budou jednou svět jen dobrým místem, protože musí přijít den, kdy uvěří všichni.