Milosrdný Konec

Příběhy mají různé konce. Konce šťastné, konce smutné, konce špatné nebo třeba konce otevřené. Zakončení tohoto příběhu je smutné, především je však milosrdné, a to jak pro hlavní postavu, tak pro děj samotný. Vypráví totiž o další z ctností v tomto cyklu, kterou je právě milosrdenství.

V dalekém Japonsku se nachází pohoří jménem Zao, které je nyní dokonce národním parkem. Dodnes se k němu váže spousta mýtů a legend, avšak nejstarší a nejzajímavější z nich je o hoře, která plní přání. Problémem však je, že není jisté, jak horu o splnění tohoto přání požádat. Vypráví se tak příběh o chudém rolníkovi, který se ocitl v situaci, kdy neměl na výběr a musel horu navštívit. Tento rolník žil nuzný a velmi těžký život. Většinu dní trávil na poli těžkou prací, se kterou mu pomáhalo jeho pět synů. Každý den vstávali ještě za tmy, aby nakrmili dobytek a mohli jít pracovat na pole, a tak se vyhnout smrti hladem, která postihla spoustu lidí v blízkém okolí. Pracovali tvrdě a dlouho každý den, avšak na duchu jim to neubíralo. Byli na podobný život zvyklí už od dětství. Jejich otec byl starostlivý, a přestože doma vládl tvrdou rukou, vždy k nim byl spravedlivý a jeho synové si ho velice vážili.

Časy to byly těžké, ale brzo se změnily v časy opravdu zlé. Vesnicí obcházela nemoc, která postihla již většinu obyvatel. Vybírala si slabé a nemocné a stejně tak silné a schopné. Netrvalo tomu dlouho a nemoc došla i do rodiny rolníka. On neonemocněl. Jeho synové však ano. Nyní musel chodit na pole a pak se o ně starat, ženu už neměl, byl na to sám. Věděl, že to nezvládne. Když už naděje pohasínala a první ze synů se dostal do stavu nejvážnějšího … rozhodl se. Vystoupí na horu a zkusí zvědět, jestli jsou všechny ty pověsti pravdivé. Nic jiného mu už nezbývalo. Vzal si několik ovčích kůží, najedl se a požádal sousedy, aby se mu o syny nějakou dobu staraly. Vyrazil. Nešel pomalu, ale nešel ani kvapně. Věděl, že ho čeká dlouhá cesta. Hora své přání jistě neplnila zadarmo. Musel vynaložit mnoho sil, aby vylezl až na vrchol. Byla to cesta zoufalého muže, hledajícího vykoupení pro své syny. Syny, které miloval a nechtěl je nechat napospas smutnému osudu.

Vrchol hory byl příkrý, ale těsně pod ním se nacházela jeskyně. Rolník se v ní po dlouhé cestě utábořil a přemýšlel. Vzpomínal na všechny ty příběhy, co o hoře slyšel a na lidi, kteří se vydali hledat odpovědi a seděli na stejném místě jako on, zoufalí, a přece plni naděje. Rolník seděl se založenýma rukama a napjatě podupával nohou. Nevěděl, co po něm hora chce, nevěděl jak synům pomoci a čas už docházel, možná i došel. Zkoušel s horou mluvit, zkoušel se dotýkat temných a studených stěn ve snaze najít její tajemství. Hora své tajemství však vydat nehodlala.
Rolníka pohltilo zoufalství a v noci vylezl na vrchol. Byl na pokraji smrti a zlomeně řval co mu plíce stačily. Věděl, že včas tajemství hory neodhalí. Sedl si a mnul si zmrzlé vousy. Už mu nebyla zima. Bylo mu teplo. Příjemné teplo, které se rozléhalo po celém jeho těle. Cítil, že brzy usne. Avšak daleko v hlavě slyšel myšlenku. Skrze vichřici ji nemohl zachytit, dlouho se soustředil, až se mu povedlo vyslyšet její skomírající hlas. Už věděl, co dělat. Z posledních sil se zvedl a přišel k okraji hory. Zavřel oči a jemně vyslovil přání. Přání života. Poté se z hory vrhl dolů.